Michal Cimala
Michal Cimala (nar. 1975) patří mezi autory propojené bezprostředně se svou dobou. V sochařské a malířské práci tematizuje nadšení i úzkosti ze současnosti, která je předobrazem nejisté budoucnosti. Ta může být očima Cimaly čímkoliv mezi progresivním technologickým zázrakem, lidskou apokalypsou a vyprahlou pustinou. Umění a celá kultura jsou, zdá se napadeny jakýmsi rozkladným virem, který umrtvuje živé a zživotňuje anorganické. Ožívají tu robotická těla, antropomorfní stroje, fantomatické vzpomínky na budoucnost. Skutečný lidský rozměr se ale z imitačního systému vytrácí. Kultura se transformuje v technologickou reprodukční mašinérii zahlcující svět odpadem, kterým se stávají dějiny samotného únavného reprodukování.
Lidská bytost ztrácí důvěryhodnou tvář a tím také sebe-vědomí o hranicích a smyslu vlastní existence. Proměňuje se v kosmetický a módní „výrobní proces“ svého vlastního, neustále přemazávaného a znovu generovaného zrcadlení, a to ve stále schematičtějších a stále vyostřenějších rozporných polaritách (luxus a bída; úspěch a prohra; vítězství a pád; mládí a stáří). Vše je pohlcováno zrychleným časem, dromologií, jež na jedné straně generuje exaltovanou obrazotvornost a opojení, na straně druhé únavu, bezvýchodnost a rezignaci. Reflexivní a sebe-reflexivní korekce viděného jsou kontaminovány rychlostí, s jakou protékají data všemi směry.
Tady někde se rodí Cimalovo sochařské a malířské tvarosloví plné spontánnosti a improvizace. Zhmotňuje a zpřítomňuje představy o situaci permanentní transformace projevující se neustálou těkavostí forem, kolážováním materiálů a hybridním bujením, ale i smyslem pro perverzní hravost, z níž se na způsob superhrdinů rodí rozmanití mutanti ztělesňující narušenou imaginaci[1]. Nic tu není stálé a na vždy. Ze všeho nového a progresivního, co se exponuje v této chvíli, v tomto okamžiku, promlouvá zítřejší zatracení a smrt. Jsou to sochy „vanitas“, „mementa“, ale také sochy „pokušitelé“ svádějící k opojné jízdě časem, která slibuje a přemazává jakákoliv vnitřní či vnější omezení. Co bude potom, není podstatné, podstatná je současnost, tu je nutné bezohledně vytěžit, i kdyby to znamenalo zítřejší pád.
