Ester Knapová
Obrazy Ester Knapové šíří na první pohled jakousi snovou náladu. Vtahují nás do různě odlehlých časů a předkládají nám povědomé situace, které ledacos připomínají. Autorka nám otevírá polozapomenutý svět své vlastní minulosti, která ale není striktně pouze jejím světem. Spíše je nalezenou formou sdílení a probouzí diváka z pasivity. Nutí nás rozpomínat se na věci a momenty, které byly nějakým způsobem důležité pro současnost, i když se to „tehdy“ ani nezdálo. Síť mimovolných postřehů, banálních předmětů, zákoutí, skrýší, síť opuštěných míst, v nichž promlouvá morandiovské ticho, to je tam, kam se Ester Knapová vrací, aby si vybavila dávno zastřené souvislosti. Ty souvislosti, které vrhají jiné světlo na prožitý čas, a které magicky proměňují zdánlivě nepodstatné na právě to, co se náhle pohledem dneška jeví jako klíčové a zásadní. Je to objevování čehosi ztraceného, co ale přinejmenším existuje v paměti a vzpomínkách, a co je tedy určitými cestami dostupné.
Výstava Zimní jablka probouzí svým názvem určitou zastřešující atmosféru a zároveň umožňuje vzhled do námětové rozmanitosti obrazů, prostřednictvím které autorka tematizuje především svůj vztah k času a jeho plynutí. Vedle konkrétní vzpomínky z dětství (Bruslení, 2023), jsou to předměty (Křeslo, 2023) a místa (Bodláky, 2023; Sad, 2022) spojená s pohybem hledající paměti a s přímým smyslovým dotykem, v jejichž průsečíku, v prolnutí vnitřního modelu a vnějších jevů a zdání, se daří poetice obrazu a malby. Ester Knapová, výjimečná mladá česká koloristka, vytváří svůj autentický malířský svět z vnitřní nutnosti zpřítomnit čas v jeho nepolapitelnosti a nestálosti. Amorfnost časoběhu proměňuje v nově nalézané autorské tvarosloví, které zároveň tlumočí vnitřní zážitkové posuny, citová převrstvení a transformace. Autorka propůjčuje času krásnou formu, která se zdá být aktem tvůrčího smíření s melancholií, jež tiká v každé započaté minutě i v každé končící minutě nás všech.
