Michaela Černická, Jiří Černický – Dvě desetinné čárky uprostřed věty

Michaela Černická a Jiří Černický tvoří pár, mají spolu dvě děti. Jiří je multimediální umělec, spisovatel a donedávna byl aktivní jako pedagog. Michaela restauruje výtvarná díla, ilustruje knížky a maluje. Jejich tvůrčí kariéry jsou samostatné, přesto však provázané. Ačkoliv se jejich tvorba v mnohém odlišuje, v posledních letech spolu několikrát vystavovali. Přes vzájemné rozdíly přináší dlouholeté soužití umělecký souzvuk, který podobné výstavy činí slyšitelným. Jiří umí vytvářet výrazná manifestační díla, jeho tvorba však obsahuje i rovinu ztišené introspekce a meditativního naslouchání. Zvláště v konfrontaci s díly jeho partnerky si uvědomíme, jak dokáže mluvit pauzami mezi slovy. Michaela jen málokdy vystupuje z média malby a kresby a její práce mají osobnější charakter než extrovertní díla Jiřího, rozhodně ale překračují autobiografické záznamy a překvapují univerzálností jejích zkušeností. Michaeliny subtilní zásahy se odehrávají v globálním významovém poli a přes skromné měřítko dokážou ohlušit silou svého sdělení.

Výstava v Trafo Gallery tak představuje dva zdánlivě nesouvisející soubory děl, které však sdílejí společné prvky: formy, jež neohromují křiklavostí, ale skrytou hloubkou, mnohoznačné náměty docenitelné až z odstupu a sdílenou schopnost přetavit běžnou realitu ve výjevy mimořádné působivosti. Výstavu ovládá bílá barva, spojujícím prvkem vystavených děl jsou nenápadné věci, okrajové fenomény, detaily. Vnímání jednotlivých prací od diváka nezřídka vyžaduje značné přiblížení a pozorné zkoumání. Často jde o drobné předměty s ještě drobnějšími zásahy, obrazy, jež jsou viditelné jen z určitého úhlu, nebo například video vycházející z tak pomíjivého a obtížně zprostředkovatelného okamžiku, jakým je rychle tající sníh na skle automobilu. Dominantním elementem série Klínování Michaely Černické jsou podpůrné konstrukce malířských děl, na nichž jakoby parazitují pomalované klínky napínacího rámu. Nebezpečné Ostré vločky Jiřího Černického se ztrácejí na zdi a skříňka připomínající šperkařskou výlohu skrývá použité prezervativy ze zářícího polodrahokamu. Ve vitríně levitují popsaná Mejdlíčka Michaely Černické, používáním vymydlená do jemných poloprůsvitných oválků.

K čemu se vlastně podobně jemné práce vztahují a co nám jsou schopné zprostředkovat? Efektem vizuálního ztišení je paradoxně zesílení obsahu. Někdy sotva viditelná díla nebo zásahy do galerijního prostředí pomáhají divákům v koncentraci. Snadněji pak přijímají sdělení, která nejsou okrajová nebo dokonce nedůležitá ani náhodou. Drobné pomalované klínky zachycují slumy třetího světa a znečišťování planety, snad největší dramata současného života. Maličký astronaut v prostoru nám dává pocítit velikost vesmíru, jež jej obklopuje. Věřím, že zkušenost s podobným uměním je nakažlivá. Pomáhá z drobností odvozovat potřeby celku, nečekané náhody chápat jako zákony života, tiché zprávy považovat za ta nejdůležitější sdělení, jež se k nám v hluku civilizace dostávají. Umělecká díla působí jako okamžiky zastavení, značky strukturující naše vědomí.